Lidé od veteránů ji občas podceňují, ale pak se diví, kolik toho o nich ví. Kateřina Trnková je odbornicí na historické vozy Ferrari a Maserati, i když po absolvování obchodní akademie byla smířená s tím, že se někde „upíchne jako ekonomka“.

J ejí otec dlouho neměl řidičský průkaz a matka pracovala na dráze, takže malá Kateřina Trnková trávila dětství ve vlaku. Jejich prvním rodinným vozem byla postarší škodovka − zvuk jejího motoru se nejspíš naučila rozeznávat jako první. Auta, která na počátku 90. let brázdila české silnice, přišla na řadu hned po ní. Když se rodačka z jihomoravského Mikulova zorientovala v tom, čím se který vůz na silnici ohlašuje, přibrala si další disciplínu: po setmění je poznávala podle světel.

K prohlubování znalostí o motorismu však Kateřina Trnková dokázala využít i hračky, které k tomu účelu nesloužily: vyndala třeba panenku z kočárku a pouštěla ho z kopce − potřebovala vědět, jak rychle pojede. Nemalovala princezny, nýbrž dopravní značky. A namísto oblíbených herců měla strop pokojíku vytapetovaný fotkami svých nejoblíbenějších modelů, mezi jinými například legendární Testarossy, Ferrari vyráběného v letech 1984 až 1996, o němž dodnes sní mnoho dospělých. V případě Kateřiny Trnkové však u snů nezůstalo: řadu vozů, jejichž křivky i výkon znala zpaměti jako dítě, nakonec viděla naživo, řídila je, nebo dokonce prodávala.

"Rodiče se nad mými zájmy naštěstí moc nepozastavovali, brali mě takovou, jaká jsem byla," vzpomíná Kateřina Trnková, jedna z předních českých odbornic na veterány značek Ferrari a Maserati, která se však vyzná v automobilech napříč značkami vyráběnými od druhé světové války. Do července loňského roku vedla divizi veteránů a ojetých vozů ve Scuderii Praha, jež tyto italské vozy v České republice zastupuje.

Když se spolu scházíme, charakteristickou červeň značky Ferrari v místnosti nahrazuje rudá souprava značky Dan D'Agostino, amerického výrobce špičkové audiotechniky. Skoro to vypadá, že je to schválně: před čtyřmi měsíci otevřené hi-fi studio Voix v pražské Dušní ulici, kde má Kateřina Trnková nově na starosti obchod a marketing, příchozím signalizuje, že jeho nová manažerka obývá víc světů najednou. Ač se to zprvu nezdá, jsou mezi nimi jisté podobnosti: zákazníky často při koupi neválcují argumenty, ale jejich vlastní emoce. Kateřina Trnková to ví a umí s nimi zacházet.

Koupím něco, co budu mít rád

Když pouští skladbu amerického jazzového saxofonisty Paula Desmonda s názvem Take Five, již proslavil klavírista Dave Brubeck, poposedne si na kraj sedačky a přestane navazovat oční kontakt. Nechce poslech klasického "fláku" rušit vyprávěním ani svou blízkostí.

Mezi hlavní pohnutky ke koupi veterána patří podle Kateřiny Trnkové vzpomínky na dětství.

"Zavřete oči," řekne po pár vteřinách a sundá z reproduktorů takzvané grily, ochranné a ozdobné kryty. Zvuk skladby se otevře a zostří. Je slyšet tlumený pohyb klapek altsaxofonu, hráčovy nádechy, ale jen tak akorát, aby empatičtější posluchač neměl pocit, že jemu samotnému dochází vzduch v plicích.

"Na to se nedá skoro nic říct, viďte?" usměje se Kateřina Trnková, když hudba utichne a radost z takřka fyzického potěšení odezní. Oblíbená hudba takhle údajně zamávala i s novou manažerkou Voixu, jehož showroom disponuje mimo jiné minikinem ve standardu, jaký by nejspíš uspokojil Leonarda DiCapria v roli ropného magnáta Howarda Hughese ve filmu Letec.

"Kolegové mě postavili do poslechové místnosti, která byla ve studiu hotová jako první, a pustili mi mou oblíbenou písničku. Měla jsem ji spojenou s létem, se vším, co během toho období nejradši podnikám. Začaly se mi vlnit boky. Všimla jsem si, jakou z toho mají radost," vybavuje si Kateřina Trnková moment, kdy ji poprvé napadlo, že by se mohla z oboru, v němž se pohybuje celý život a cítí se v něm jistá, posunout jinam.

Za posledních pár let ostatně má nač vzpomínat: jedním ze zážitků, jenž se jí vryl do paměti, byl například prodej vozu z limitované edice Ferrari 599 GTB s manuální převodovkou: šlo o jeden z 10 kusů vyrobených pro evropský trh. Jeho cenu Kateřina Trnková uvést nechce, ale v roce 2015 se na Floridě vydražil jiný kus z této série v přepočtu za 13,7 milionu korun.

"Byl to nejdražší vůz, jaký jsem kdy prodávala, a byl také sběratelsky nejzajímavější," vybavuje si. "Nejraději však vzpomínám na své první prodané Ferrari Testarossa."

Její konečné rozhodnutí vzdálit se ze světa motorů bylo spontánní záležitostí: 1. srpna 2018 ráno vstala, nasedla do svého Mini ("až přijde správný čas, koupím si Mini veterána, na takové auto musíte mít prostor") a rozhodla se, že místo Prahy 17, kde sídlí Scuderia a čeká na ni post šéfky divize limitovaných a historických vozů, zamíří do Prahy 1 a začne se seznamovat s audiovymoženostmi, jejichž nabídka se ve Voixu rozprostírá na ploše 600 metrů čtverečních a nejbližší konkurenci má prý v Hongkongu. Zastupuje například značky Kharma Audio a Wilson Audio, český zákazník tedy má přístup k reproduktorům i v cenovém rozmezí od 17 do 20 milionů korun.

"Nejen luxusní vybavení, ale také auta se prodávají emocemi. Když o tom přemýšlím, ve své kariéře jsem nejspíš nikdy nepracovala s investorem, který by za mnou přišel se slovy 'tady máš peníze, něco mi kup'," říká Kateřina Trnková, jejímž nejdůležitějším učitelem byl Jiří Sudík, sběratel, motoristický nadšenec a obchodník, vedle nějž osm let pracovala v autosalonu Pyramida Průhonice. Společně renovovali veterány, Jiří Sudík ji seznámil s vozy od amerických buicků a cadillaků až k evropským značkám s datem výroby po druhé světové válce.

Mezi hlavní pohnutky ke koupi veterána patří podle Kateřiny Trnkové vzpomínky na dětství. "Lidé chtějí auto, jaké měl tatínek, anebo si celý život pamatují plakát, který měli kdysi v pokojíčku," říká obchodnice, podle níž si zákazníci často chtějí pořídit vůz, který byl vyroben ve stejném roce, kdy se narodili. "V neposlední řadě jde o touhu, o přání vlastnit něco mimořádně krásného."

Kdo se nechá nachytat

Ve světě veteránistů už její tvář mnoho lidí zná, přesto se prý Kateřina Trnková tu a tam setká s tím, že na ni potenciální klienti nebo kolegové hledí s jistými předsudky.

Nejen luxusní vybavení, ale také auta se prodávají emocemi. Ve své kariéře jsem nikdy nepracovala s investorem, který by za mnou přišel se slovy "tady máš peníze, něco mi kup".

"Nedokážou pochopit, jak je možné, že holka v mém věku má vědomosti jako šedesátiletý pán, který se autům věnuje celý život," krčí rameny čtyřiatřicetiletá žena a dodává, že bez sebevědomí by mezi muži − svět vozů i hi-fi techniky je zatím spíše pánskou záležitostí − neuspěla.

"Tu a tam mě někdo nějakou odbornou otázkou zaskočí, ale občas se to naopak podaří mně. Bývá to docela příjemné," usmívá se. "Jinak jsem úslužný člověk. Ráda si poslechnu někoho, kdo má vědomosti, které mi chybí," říká Kateřina Trnková a chvíli uvažuje o tom, kde přišla ke klíčovým schopnostem uspět v oboru, i když se léta nezdálo, že by ji vůbec mohl živit. Jako absolventka obchodní akademie prý byla smířená s tím, že se "někde upíchne jako ekonomka".

"Je to nejspíš kombinací mé povahy a výchovy. Jsem jedináček a do dnešního dne jsem se sedmnáctkrát stěhovala," říká žena, již rodinné přesuny přiměly k tomu, aby si neustále hledala nové přátele a zlepšovala své sociální dovednosti. Ze vzpomínek Kateřiny Trnkové vyplyne i jeden ze sympatických rysů její povahy: luxus, v němž se dnes pohybuje, není konstantou její kariéry. Tou je spíš nadšení.

Než se jí podařilo získat práci pro Ferrari − v pražské Scuderii se ucházela o post asistentky jen proto, aby se ke značce dostala −, měla za sebou už osmiletou zkušenost s prací s veterány. Přesto si místo shánění "solidního" zaměstnání vyzkoušela šňůru brigád. Dělala baristku i hostesku. Chvíli se také pokoušela živit jako obchodní zástupkyně jednoho telefonního operátora.

"To byla ovšem smutná práce, nechápu, jak mě to napadlo," směje se Kateřina Trnková a zmíní ještě výpomoc ve "vlhké díře" v Lahovicích u Prahy, kde sídlila firma jejího kamaráda, který tehdy podnikal v oboru vymáhání pohledávek na pojistném.

"V Lahovicích jsem našla pána, který ve své dílně renovoval veterány, mezi jinými i Ferrari. Kdykoliv jsem mohla, chodila jsem se mu koukat pod ruce," vzpomíná Kateřina Trnková na další náznak osudu, že by se od svých skutečných zájmů neměla pouštět zbytečně daleko. Ve Scuderii sice post asistentky nezískala, ale tehdejší vedení pro ni otevřelo pozici, která do té doby neexistovala. Samozřejmě u veteránů.

Profesionální úspěchy Kateřiny Trnkové mají i méně optimistickou stránku, o níž se mladá, krásná žena rozhovoří spontánně, byť nijak dramaticky. "Je pro mě docela těžké najít si partnera. Když jste ambiciózní, úspěšná a máte vědomosti na úrovni mužů, váš protějšek začne dříve nebo později žárlit," naznačuje, s čím se potýká v soukromí.

"Myslela jsem si, že soutěžení v páru není nutné, ale zatím se to bez něj neobešlo. Ale já už jiná nebudu, někdo se s tím jednou bude muset smířit," uzavírá téma a chvíli přemýšlí o tom, jestli má prostor do svého života vměstnat ještě nějakou novinku nebo koníčka. Pak si vybaví, jak si tuhle přisedla ke dvojici starších pánů v hospodě.

"Jeden z nich se mi představil jako pilot. Nejdřív jsem mu nevěřila, ale pak jsem pochopila, že to myslí vážně," vybavuje si Kateřina Trnková, která k 30. narozeninám dostala let v ultralightu. "Zmínila jsem se mu, že bych chtěla být pilotka. Ve čtvrtek jsme si o tom popovídali a v sobotu jsem byla na letišti podepisovat smlouvu," vypráví mladá žena a uznává, že "po hlavě" je jedna z jejích oblíbených životních strategií. "Mám nalítaných 10 hodin a brzy mě čeká sólo.

Vydavatel: ECONOMIA, a.s. ● Autor: Zuzana Válková ● Rubrika: ego.ihned.cz