Jméno Daniel D’Agostino není ve světa high-endového audia patrně příliš představovat – je jedno, zda z dob jeho působení pro Krell, nebo v kontextu jeho současné tvorby, nesoucí hrdě jeho příjmení. Za těch několik let existence si značka D’Agostino vydobyla prostor v tom nejluxusnějším zákoutí trhu s audio elektronikou a to nejen výraznou estetickou stránkou, ale třeba i tím, že se nebojí vytvořit naprosto extrémní záležitosti jako je čtvrttunový monoblok Relentless s absurdními výkony v řádu kilowattů. V portfoliu firmy se ale nachází i podstatně méně pompézní modelová řada Classic.

Slovo „Classic“ skutečně představuje fundamentální princip těchto zesilovačů, určených mnohem více někam do rackové skříně či zázemí velkých multikanálových systémů se samostatnými místnostmi. Jde také o nejdostupnější výrobek, pod nímž je Dan D’Agostino podepsaný. Takhle nějak si patrně většina lidí představuje „velký zesilovač“ – černá skříň je obrovská, čelní panel pěkný, ale naprosto jednoduchý, zkrášlený jen typickým firemním zakulacením horizontálních hran a osazený jediným nevelkým spínacím tlačítkem, v jehož středu svítí dioda, informující o provozním stavu přístroje.

Aby bylo úplně jasno, co je míněno slovy „obrovská skříň“, tak zcela konkrétně má šasi šířku 48 cm, hloubku 51 cm a výšku 29,5 cm. Přidejte k tomu váhu bezmála 50 kg a máte skutečně masivní kus elektroniky.

Váhu šasi a součástek nesou čtyři mohutné gumové nožky, stěny, které nejdou vidět zepředu jsou vyvedené poněkud účelně z nepříliš luxusních materiálů, stejně jako se tu neřeší třeba nějaké zapouštění šroubů. Tohle je industriální výrobek, cílený na odolnost a praktičnost. Ta až hrubiánská techničnost má ale kupodivu v reálu svoje kouzlo.

Taktéž na zadním panelu se pracovalo podle hesla, že účel světí prostředky. Nahoře jsou pouze dva signálové vstupy, samozřejmě v podobě symetrických XLR konektorů. Vespod pak najdete jednoduché, ale vcelku bytelné reproduktorové terminály. Protože jde o zesilovač primárně pro multikanál, nejsou tu popisky ve stylu „levá“ a „pravá“, ale jen „Kanál 1“ a „Kanál 2“.

Řízení zesilovače je možné přes RS232 a dvojici spouštěcích napěťových jacků. To pro snadnou integraci do oněch sofistikovanějších systémů domácího kina, ale i běžného sterea. Napájení s dostatečným příkonem zajišťuje 19 A zásuvka.

Vnitřní technologie prý výrazně staví na technice použité v modelech Momentum. Vertikálně za čelní stěnou najdete gigantický toroidní transformátor, doplněný o druhý výrazně menší (asi takový, jaký běžně najdete u silných integrovaných zesilovačů) pro řídící obvody.

Valnou většinu vnitřního prostoru tvoří „prázdno“ – jinak tu najdete v pozicích co nejdále od sebe vertikálně uložené moduly zesilovačů na obrovitánských chladičích, které slouží i pro vzájemné odstínění. Na každém kanálu je patrných 16 tranzistorů a čtveřice zásobních kondenzátorů.

D’Agostino uvádí u Classic 2 výkon mocných 300 Wattů na kanál do 8 ohm a poctivý dvojnásobek do 4 ohm. Stabilitu garantuje i do 2 ohm, kam umí zesilovač dodat 1 200 Wattů. Obsese Dana D’Agostina výkonem je tak patrná i tady.

Zajímavé je, že frekvenční odezva je definovaná mezi 20 a 20 000 Hz s tolerancí +/- 0 dB, s poklesem pouhý 1 dB se pak rozšíří až na excelentních 1 – 200 000 Hz. Pod položkou „zkreslení“ (patrně celkové harmonické) udává výrobce hodnotu 0,1% a méně pro plný výkon do 8 ohm na 1 kHz. Odstup signálu a šumu je 100 dB (nevážený), vstupní impedance činí 100 kiloohm a výstupní 0,12 ohm. Celkově jsou to hodnoty značící výtečné provozní parametry hodné dané cenovky (na rozdíl od exteriéru).

Classic 2 jsme poslouchali v pražském studiu Voix a to na systému zejména s komponenty PS Audio. Jako zdroj signálu (a chvíli i předzesilovač) tu byl systém DirectStream Memory Player / DirectStream DAC, doplněný o puristický předzesilovač BHK Signature Preamplifier. Napájeno bylo přes PS Audio Power Plant 20 a propojeno kabeláží AudioArt s výjimkou napájení, kde pracovaly kabely PS Audio. Srovnávat jsme mohli s monobloky BHK od PS Audio nebo třeba Atoll AM200 Signature a řádkou integrovanách zesilovačů. Poslouchalo se přes Wilson Audio Sabrina, ale také Care Orchestra Divina Minor nebo Violet Spirit.

Výhodou zesilovačů naddimenzovaných po součástkové stránce tak, jako je Classic 2, je to pocit trvalého nadbytku výkonu a výkonové rezervy. Mohli jsme hrát s naprosto libovolně nastavenou hlasitostí (a to je míněno nejen ve smyslu extrémně nahlas, ale i velice potichu a krásně nahrané varhany v Bachově „Toccata BWV 565“ („Audiophile Test“ | 2008 | ABC Records | HD-150) měly skvělou sílu, pronikavost a bylo cítit, že reprosoustavy jsou tu limitem, nikoliv zesilovač. Classic 2 je suverénní, bas má tělo a cítíte, že elektronika se ani trošku nezapotí, takže zvuk je konkrétní, stabilní a skvěle čitelný. Úplně cítíte ten vibrující vzduch ve velkých píšťalách, je to zvuk velmi uvolněný a klidný. Chce se říct, že v sobě má to kouzlo opravdu velkého, výkonného zesilovače v klasickém střihu, který jede „na půl plynu“. Bas je vřelý, nedušený a nenucený, nelimitovaný v hloubce ani v důrazu a síle.

Zvuk všech zesilovačů Dana D’Agostina se vyznačuje jakousi celkovou nonšalancí a elegancí, ani základní (nebo spíše „základní“) Classic 2 není žádnou výjimkou. Zpěv Izumi Masuda v „May you have happiness“ („Golden Lips“ | 2009 | ABC Records | HD-121) byl delikátní, nádherně otevřený, zároveň ale sladký a barevný. Žádná agresivita (přesto, že nahrávka je tak trochu „na hraně“, zejména na výškách), celkově krásná lehkost a hladkost nechávají vyznít vokál trochu pohádkově, ale přitom hmatatelně, s okouzlujícími proporcemi a plností, s krásnou čitelností a přirozeně působící, „lidskou“ tonalitou. Navzdory tomuto zřetelně „krásnému“ ladění není ale střední pásmo v žádném smyslu ochuzené o detaily, vokál byl naopak nádherně prokreslený.

Zcela neagresivní, velké a odvážně energické, kulaté, hladké a sladké jsou také výšky. Řízný činel v „So what“ Milese Davise („Live 8“ | 2015 | ABC Records | HD-207) byl zklidněný, ale dostatečně jasný, aby bylo cítit, že křachnutí paličky rozeznívá velkou kovovou plochu a že ta je hrubá a rezonující. Zesilovač se ale žádným způsobem nenechá dohnat přes hranu ostrosti, je to zvuk tvrdý, ale klidný. I potichoučku pak ale zůstává zvuk velice snadno čitelný, i jemňoučký ševel je strukturovaný a zřetelný, s jasně patrnou texturou. Je to zvuk hezký, umravněný a přitom živý, s charakteristikou poměrně dost neobvyklou napříč celou konkurencí. Je trochu svůj, ale zároveň velmi přirozený, velmi čistý.

Pokud přijde na momenty, kde se vyžaduje hodně síly, stability a průbojnosti, Classic 2 se osvědčí – rázné perkuse v „Jazz Variants“ od The O-Zone Percussion Group („Stereo Test Record“ | 2014 | ABC Records) měly objem, sílu a váhu, měly velké proporce a i když je zvuk takový celkově pocitově neuspěchaný, má údernost a energii, dospělou dynamiku a skvostnou tučnost. Rána možná nemá takový ten bezprostřední, taktilní švih, přesto má ale skvělou razanci v luxusní formě.

Také v rovině rozlišení jde D’Agostino tak trochu svou vlastní cestou, v níž akcentuje luxus a bohatost, aniž by ale jakkoliv překrýval i jemné nuance. V „Jacob’s Dream od Alison Krauss („Hear the Difference“ | 2012 | ABC Records | HD-148a) se vám chce úplně poslouchat znovu, znovu a znovu, tak krásně chytlavý přednes je. Pojí se v něm jemnost, hladkost a hebkost, potírající jakékoliv náznaky agresivity a tvrdosti (a že třeba až trochu přehnaně intenzivní struny na kytaře mohou vyznít problematicky), spolu se skvělým rozlišením a velikou, skvělou samozřejmostí. Přednes je organický, urovnaný, na jednu stranu skvěle tolerantní a na stranu druhou skvěle analytický, umožňující zaslechnout i velmi jemné nuance. Možná to není zesilovač, který by vytáhl ten nejposlednější dozvuk nebo nejposlednější zachvění hlasivek, nicméně i ve třídě opravdu vysokého high-endu Classic 2 obstojí.

Nenápadná kázeň se projevuje také v excelentním podání prostorových informací nahrávek – Händelova „Wasser Musik“ („Live 8“ | 2015 | ABC Records | HD-207) měla skvěle strukturovanou stereo bázi, neomezenou a nekomprimovanou. Šířku definoval jen rozestup reprosoustav, hloubka byla úžasná, zesilovač dokázal způsobit pocit, že elektronika ani reprosoustavy nemají se scénou a s hudbou nic společného. Zvuk je možná v charakteristice lehce načechraný a luxusní, ale přesto máte pocit, že je orchestr téměř „na dosah“.

Cohenova „In My Secret Life“ („Absolutely Bass Voice“ | 2016 | ABC Records | HD-177) měla famózní tekutost, zvuk byl velký, plný a sladce disciplinovaný. Je to úžasně uvolněný přednes, košatý, hluboký, dynamický a jaksi promlouvající intenzivně k posluchači. Classic 2 má navzdory jednoduché slupce schopnost vtáhnout vás do hudby, návykově a podmanivě. Je to houpavý, samozřejmý, tučný a silný zvuk, který můžete vychutnávat jako skvělý obrovský steak – dlouho, šťavnatě a s mnoha různými odstíny chuti jak jen dlouho budete chtít.

Základní model nabídky Dana D’Agostina je drahý, velký, skutečně klasicky koncipovaný zesilovač s obrovským výkonem. Jeho vnější podoba a provedení je bez diskuse pod standardy půlmilionové kategorie, kde za své peníze chcete i něco víc, než jen účelnou „hromadu železa“. Když odhlédneme o této až přílišné účelnosti, je Classic 2 skutečně klasickým strojem této třídy – velký, plný, dynamický zvuk má gravitaci, s níž vás vtáhne do centra hudebního dění, s nadhledem uřídí reprosoustavy při nizoučkých i koncertních úrovních a jen sotva se v reálných domácích podmínkách přiblížíte k jeho výkonovým limitům, aniž byste si poničili majetek, zdraví nebo aspoň vztahy se sousedy. Je to dosti drahý, ale zároveň mimořádně muzikální a zábavný zesilovač s okouzlujícím a nonšalantním charakterem.

--- --- --- --- ---

KLADY

+ suverénní dodávka výkonu s trvalou rezervou

+ bytelnost konstrukce

+ příjemný a plný tón

+ překvapivě muzikální zvuk

ZÁPORY

- v dané ceně rozhodně příliš účelná estetika

--- --- --- --- ---

Napsal: Daniel Březina

Zdroj: https://www.hifi-voice.com/